Šumavu mám rád od malička, kouzelné stráně, mystická místa po sklářích. Berounku miluji již desítky let, hlavně křivoklátské lesy s buky,
jež by nevykouzlil malíř na obraz, či líně se valící se vodu pod Srbskem, kterou brázdí vodáci. To vše je nádherné, okouzlující.
Kde se pro mne však čas zastaví a opakovaně hledím, jak bych to viděl poprvé, jsou štíty alpských velikánů.
Objevil jsem tu nadpřirozenou část přírody před dvaceti lety. Splnil jsem si zde velké sny. Opakovaně zdolal alpské průsmyky tam,
kde i cyklisté zastavují, aby se vydýchali. Uběhl svůj první maraton, při kterém jsem do cíle hleděl z dvoutisícové výše.
Porazil jsem horu, která vlastní nejvyšší evropské schody. Co jsem však ještě nezažil, byl čas strávený tam někde nahoře s batohem na zádech.
To se mi mělo splnit letošního léta. Kamarád a kolega Tomáš, který prožil ve Vorarlbersku několik let a zná zdejší přírodu jako nikdo,
se uvolil mi dělat horského průvodce.
Střetli jsme se pátečního večera na prahu babího léta v obci Tschaguns, na samé výspě západního Rakouska. Plán byl daný dopředu.
Měl brát ohledy na moji dlouhodobou fyzickou indispozici. Posnídali jsme časně a vydatně a zdálo se, že i brzy vyrazíme.
Při pohledu na zavazadlový prostor Tomášova auta mi však hned došlo, že asi nějaká prodleva bude. V jedenáct hodin místo slavnostního zavelení k odjezdu,
přišel dotaz, zda by si mohl na cestu ještě koupit zdejší vynikající vánočku a pochoutkový horský sýr.
Co jsem měl dělat než souhlasit. A tak na předpokládanou tůru v délce avizovaných šesti hodin a překonávající nejvyšší hřebeny,
jsme vyrazili v půl jedné po obědě. Slunce bylo vysoko na obloze a den jako namalovaný.
Pohled na stanovenou trasu na turistické mapě však nevěstil nic dobrého, neb proč jít schůdnější cestou, když můj průvodce miluje život na hraně.
Opřeli jsme se do trekingových holí a začali polykat první metry a to jak délkové, tak i výškové. Cesta to sice byla turistická,
mně však připadala spíše jako černá sjezdovka.
Hlavu u kolen, promočená záda pod tíhou batohů a nutnost zdolání základního převýšení z výchozího bodu ve výši tisíc metrů nás hnala dál a dál.
První odpočinek čekal o šestset metrů výše, kde stromy začaly přecházet v porost klečí, rododendronů a horských luk.
Vzhledem k časovému posunu naší tůry, však nutnost velela napít se, vydýchat a zase levá, pravá.
Teď už byl alespoň krásný výhled na okolní skalní hřbety a malebné pastviny. Výškoměr navigace pomalu ukazoval na hodnotu dvoutisíc metrů,
když jsme před námi zahlédli postarší paní sbírající borůvky na úžasný likér. Následovalo samozřejmé Grüss Gott a dotaz,
kam jsme tak pozdě vyrazili. Při odpovědi že na Tübingen Hütte, jsme se s úsměvem sběračky dozvěděli,
že už nám zbývá pouhých pět hodin. Při pohledu na mé nepochopení bylo zlevněno na čtyři a půl.
Okamžitě mně bylo jasné, že za světla nemůžeme dojít. Při následném pohledu na hlavní hřeben ve výšce dva a půl tisíce metrů,
který jsme měli zdolat, pokud jsme nechtěli přenocovat ve skalách, se mé počáteční těšení a nadšení rázem změnilo v duševní rozkolísání.
Hlavou se neustále honily myšlenky: "Dojdeme to?" Trefíme správnou cestu v moři kamenů?
Flegmatik Tomáš časový údaj pouze zaregistroval. Já jsem však již pokračoval v jiném rozpoložení. Tam kde převládá strach a boj o přežití.
Postupně nás opustila zeleň a pohltilo kamenné moře, kde orientace byla jediná možná dle občasných červených značek. To už se ale docela setmělo.
Hvězdy na nás vykukovaly ze všech stran a obrysy horských masivů se zdály větší a větší.
Můj horský vůdce byl sice vybaven i čelovými svítilnami, přesto však byla ve mně stále menší a menší duše.
Letité radostné těšení vystřídal strach o dosažení dnešního cíle bez úhony.
Celkovou situaci ještě podbarvil Tomáš informací, že volal ráno na chatu, ale povedlo se mu zajistit jen jedno lůžko na spaní.
Mysl a tělo pracovalo na plné obrátky, fantazii jsem měl vždy dobrou. Ještě že mi zbyla slušná úroveň obratnosti a rovnováhy!,
Hodila se zvláště při překonávání potoků v kamenných mořích. Rovněž o nestabilní kameny nebyla nouze.
Hory tak dávaly najevo, že tu žádné vetřelce nechtějí. A náš cíl? Stále malá bludička kdesi v dálce,
komíhající se už po desítky let pro přivandrovalce a tvory, myslící, že jim paří svět. V čase, kterému již dávno vévodil měsíc,
se před námi jak z pohádky vyrojili dvě vysoké postavy nápadně napadající na pravou či levou nohu, místy vracející se zpět.
Záhada se brzy vysvětlila. Šlo o místní alpské myslivce, jdoucí na na lov kamzíků. A světe div se!
Vybaveni pouhou jednou baterkou, která tady vysoko v horách v kamenných polích plnila spíše funkci padající hvězdy.
V rámci dobrého skutku a pocitu, že tady mají lidé jaksi více blíž k sobě, jsme je vzali mezi sebe Jako Jeníček s Mařenkou,
teď už pomaleji, sestupovali za světlem, ketré nechávalo tušit vysněnou chatu. Najednou se i lépe dýchalo.
Nevím, jestli z pocitu blížícího se vysvobození nebo, že žít jeden pro druhého má smysl.
Pod hvězdami a hluboko v noci jsme po devíti hodinách téměř souvislé chůze dorazili na přenocování.
Jedinou odměnou dne byl vynikající jablečný štrůdl a možnost vyspat se na samostatných postelích.
                                                                                                                                                        MTP