Treppe 4000


Je středa, blíží se podvečer a auto pomalu stoupá z městečka Bludenz k horské vesnici Partenenu. Na konci vesnice začíná pro někoho obávaná, pro někoho fascinující Hochalpenstrasse, neboli silnice dobývající horský alpský masiv směrem na Silvretapass spojující Voralbersko s Tyrolskem.
V údolí se už začíná šeřit, ale auto přeci jen včas zastavuje u cedule s nápisem, jenž mi již roky nedává spát, TREPPE 4 000.
O nejvyšších schodech Evropy, vybudovaných při stavbě vodního díla na Silvretě téměř před sto lety, jsem se dozvěděl při četbě o nejkrásnějších alpských průsmycích. Od doby, kdy mě informace o existenci a možnosti zdolání téměř 4 000 schodů hluboko utkvěla v hlavě, jsem často byl často myšlenkami tam někde v Alpách, kde si člověk podmaňuje horu.
Byly časté nejen úvahy, "Dokázal bys to vyběhnout? Je to vůbec v lidských silách?", ale i nespočetný počet hodin v přípravě na zcela ojedinělou zátěž. Často ještě ráno před rozedněním či naopak večer za svitu hvězd. A co bylo odříkání různých dobrot či pochutin, vždyť váha je to hlavní, co tam nahoru vynese. Pomyslně jsem se blížil v tréninku den ze dne, měsíc za měsícem vysněné metě.
Onoho léta, kdy jsem byl v přípravě nejdále a tělo se již neošívalo nad tím monotónním pohybem, odraz za odrazem, hop a hop, mne však zaskočila zpráva, hlásající do celého světa Treppe gesspert.
Reparieren! Schody jsou zavřené. Oprava!
A hodiny dřiny, úsilí, potu vzaly rychle za své.
Než by se člověk otočil, uplynuly dva roky určené na opravu nekonečně vysoké kamenné stavby, třetí už dal na opravu zapomenout, nu a sen, ten se téměř rozplynul.
Až letos, jako by tomu byl osud nakloněn, stojím zase na Silvrettastrasse, čtu informační tabule a něco se zcela vymyká běžným informacím na směrových tabulích - Treppe 4000. Sen najednou ožívá. V hlavě hučí: ,,Zkus to!´´ Za chvíli se otáčky mozku roztáčí na plné obrátky, dávná výzva je tady. Tady a teď.
A tak již hned druhý den v pozdním odpoledni, když už se začíná pomalu lehounce stmívat, opět se vracím k magické ceduli. Ani drobné mrholení mne neodradí od včerejšího nápadu. Kolem základní stanice lanovky, jež lemuje schody jak obruba na závěsu, rozprostírá se až mrazivé ticho. Rychle převlékám trenýrky za krátké elastické kalhoty a navlékám větrovku vážící jen pár gramů. Současně vzpomínám na oblečení před pár lety, kdy sportu vládly přírodní materiály. Ještě nezbytný telefon pro případ, co kdyby.
Ale snažím se vše zatlačit tam, kde už mozek vládne jinými funkcemi. I když pravda, ne zcela se mi to daří.
Blížím se k další ceduli, kde začíná opravdový start: soupeř jménem Treppe 4 000.
Vybíhám prvních padesát schodů. Jako doma při tréninku k poutnímu kostelíku. Vše si doslova užívám, vždyť jak dlouho jsem o této výzvě snil. Tak snad alespoň třetinu zdolám. Druhých padesát schodů je ještě lehčích, jsou nízké, chválím v duchu tehdejší stavitele. Číslo se pozvolna navyšuje, a tak zvedám hlavu s očekáváním dalšího. A tu se vyrojí myšlenky z úplně jiného soudku. To byla jen návnada hory, nemysli chlapče, že tě hora jen tak přijme a neukáže ti, kdo je tady pánem. Jednotlivé kamenné schody vlhnou, tu a tam se objevují prosakující potůčky vody. Plně se soustředím na došlap - dvěstědvacetosm nebo dvěstědvacetpět, počítání bere za své. Už stavitele nechválím, nebo že by si dělníci ulehčili práci? Každý stupínek dosahuje jiné výše, místy mne jejich jednotlivé převýšení nutí přejít do rychlé chůze. Hora jako by poprvé začala vyhrávat, ukazuje tomu človíčku, že už tu po staletí vládne.
Používá k tomu zjevně všechny zbraně. Strmost svahu, která je místy přímo závratná a člověka nutí přemýšlet, jak ti kluci tenkrát bez lanovek to měli při skákání neskutečně těžké. Rychle zvedající se nadmořskou výšku, abys ty, tvore nížinatý, taky pocítil, jak se u nás dýchá. Snaží se tě přesvědčit: "To není nic pro tebe! Otoč se zavčasu!
Je ještě docela vidět a nějakou zkušenost už máš za sebou". Ale kam že na člověka, jehož dál pozvedá touha něco dokázat, objevit, poznat, kam až si může sáhnout na dno a kde končí lidské schopnosti
Tu najednou končí kamenná stěna, srdce už dávno bije na poplach a dech spíše lapáním se nechá nazvat. Ani kámen není věčný, či někdo z místních využil kvalitní stavební materiál? Další cesta se ubírá vzhůru strání pokrytou volně loženou šotolinou, že by další nástraha hory? Přibližně po dalších dvou stech metrech již zase začínám trochu vnímat a spatřuji i četné lesní jahody, jejichž chuť si však schovávám až napotom.
Nyní již zase beru dělníky na milost, schody by se hodily, a myslím na jejich přetěžkou práci. Čas neúprosně běží a tma již začíná býti více patrná. Povzbuzen pokračujícími schody opět počítám, prvních padesát, druhých padesát a světe, div se, i sem proniká jednadvacáté první století. Úžasný přírodní materiál nahrazen výdobytkem našeho století. Původní žulové bloky jsou nahrazeny kovovou slitinou, kde s pravidelnou přesností švýcarských vlaků můžu střídat pravá, levá, pravá levá. Dech se opět najednou neuvěřitelně krátí, beru zavděk zábradlím, neb došlap už začíná být výrazně nepravidelný a koordinace vázne. Zastavuji a opět zvedám hlavu. Proboha, to nejsou schody na vodní stanici, ale snad rovnou kamsi na mléčnou dráhu. Zpětně se dočítám, že v těchto místech překonávám stoupání s těžce uvěřitelnou hodnotou 80 procent.
Opět přicházejí krátké úseky s chybějícími schody, tady už lezu opravdu po čtyřech, Tělo už zcela uvadá a za druhé…jistota je jistota. Běh se mění v intervalový trénink, čtyřicetpět vteřin bezvědomí, třicet vteřin oživování. V hlavě se stále častěji naskakují myšlenky: "Neriskuj! Zastav!"
Do toho se původní mžení mění ve vytrvalý mírný déšť a klouže vše, na co člověk sáhne či šlápne. Avšak jako první se opět ujímá velení hlava. Po několika vteřinách nakazuje: "Běž dál, tady nejsi na procházce. " Zase rozkmitávám nohy, počítám po padesátce a tělo pracuje podvědomě jako stroj. Ale únava se o své hlásí čím dál tím neodbytněji, tělo úplně vypíná. Intervaly zátěže se postupně zkracují, svaly křičí dost!
Odněkud z hloubi lidského kompjuteru se častěji a častěji ozývá: Vrať se! Nemáš letos natrénováno! Ale nakonec, jako už tolikrát v životě, zmobilizuji naposledy ještě špetku sil. Hlavou prolítnou myšlenky na dobývání Hochalpenstrasse na Grossglockner, neskutečné 20% stoupání na Kehlsteinhaus, na sněžení v posledních kilometrech Stelvia a na toho, kdo mi věří i tentokrát.
Zvedám tedy znovu hlavu, po kolikáté už během dnešního večera, a obhlížím teď už jen spíše obrysy okolní přírody a dalšího stoupání, v dopadající tmě. Ale vždyť tam nahoře, to už přeci musí být budova horní stanice! Mozek zase velí: "Tak se vzchop a pojď do toho, ten kousek stojí za to!"
Schody dávno nepočítám, vnímám už jen, že srdce stále tluče jak perpetuum mobile a že to snad dokážu. Jak jsem se pak zpětně dozvěděl, ten kousek čítal šest set schodů, to je asi 2 000 tisíce úderů té naší neuvěřitelné pumpy, stavu, kdy člověk bojuje absolutně o vše, tep cítíte ve spáncích, okolí se s vámi pohybuje do stran a dopředu vás žene už jen něco nadpřirozeného.
Totálně vysílen, vyčerpán, už jen krokem vycházím posledních deset schodů, deset stupňů na pomyslný Olymp. Zastavuji pro formu sporttester, protože tady v horách panuje zcela jiný čas, čas se svými horskými zákony.
Najednou mi to trochu dochází: "Tak jsi to přeci jen dokázal". Ale tma je vítěz úplně nade všemi, tak honem rychle do údolí. Zmáčený, zablácený od nechtěných sjezdů dolů, vracím se k výchozí tabuli s magickým názvem TREPPE 4000 s pocitem, že pro jednou jsem horu pokořil.
Zítra už může být zcela jinak!
                                                                                                                                                                                                                                                                                             MTP